Mafia 2: Zmizení Joea
Tato povídka volně navazuje na neuzavřený konec ve hře Mafia 2, kdy je Joe Barbaro odvážen neznámo kam. Celá povídka je zcela vymyšlená a je jen mým fiktivním výmyslem.
Kde jsi, Joe?
„Promiň kluku, ale Joe v naší dohodě nebyl,“ řekl klidným hlasem Leo a zadíval se z okna na dešťové kapky. Nevypadal, že by ho jeho rozhodnutí nějak tížilo a tvářil se velmi spokojeně.
„Cože? Hej, hej, hej, co se to tady děje! Zastavte to auto! Slyšíte!?“
„Copak ty to nechápeš, Vito? Nemůžete si jen tak s Joem naklusat k Číňanům a všechny je tam postřílet! A co si jako myslíš? Myslíš si, že ti projde obchodování s drogama, spolupráce s federálama a zabití Clementeho a Falconeho? Vždyť tys porušil veškerý pravidla rodiny, Vito. Po tom všem, cos udělal, můžeš být rád, že seš ještě naživu. Vinci tě nenechá jen tak odejít. Já ale svoje slovo splním, ještě dnes zmizíš do Evropy.“
Řidič zajel k okraji chodníku a zastavil. Popadl jsem za kliku a vykročil do deště. Leo se na mě ještě podíval a poznamenal: „ Hej a Vito, žádný blbosti.“ Pokynul řidiči a ten se rozjel. Jen, co zmizeli z dohledu, rozběhl jsem se k nejbližšímu autu, nastoupil do něj a řítil se k místu, kde jsem Joea naposledy viděl.
Nedělal jsem si moc velké naděje, že bych je mohl ještě dohnat. Vlastně jsem ani nevěděl, co mám dělat. Ale nemohl jsem si připustit, že nechám Joea jen tak napospas svému osudu, když on mi už několikrát zachránil život. Sázel jsem na to, že odbočka, jsem Joea naposledy viděl, se napojuje na dálnici, která vede přímo k Bruskiho šrotišti. Najel jsem proto na dálnici a vydal se směrem k Bruskiho šrotišti, ačkoliv jsem si nebyl zcela jistý, že jsem udělal správně.
Změna situace
Přijel jsem před bránu šrotiště a rozhodl se, že nejlepší bude, když dál budu pokračovat pěšky. Čím dál jsem šel, tím víc se mi zdálo, že slyším jakýsi šramot. Dostatečně jsem se přiblížil k lisovacímu stroji a schoval se za vrakem jednoho z nepojízdných šrotů. Když jsem vykoukl zpoza úkrytu, viděl jsem, jak na zemi leží Joe a tři chlapy do něj surově kopou.
„Do prdele,“ projelo mi hlavou a z náprsní kapsy svého saka jsem vytáhl pistoli. Pevně jsem ji sevřel, opřel se o vrak, zamířil a odhodlával se k výstřelu. Přesně jsem zamířil na gangstera, který stál úplně na okraji. Pomalu jsem začal mačkat kohoutek zbraně, když v tom mě něco píchlo do zad.
„Já věděl, že uděláš nějakou hloupost, Vito. Teď to zahoď,“ ozvalo se za mnou.
„Leo, co tu sakra děláš?“
„Znám tě možná líp, než si myslíš. Varoval jsem tě, ať neděláš žádný hlouposti, můžeš si za to sám. Říkám ti, zahoď tu bouchačku.“
Poslechl jsem ho. Upustil jsem ji tedy na zem do prachu, kde ladně přistála s tlumeným zvukem. Pomalu jsem se začal otáčet, abych se Leovi podíval do očí. V tom odněkud z ničeho nic přiletěla rána a já ztratil vědomí.
V zajetí
Otevřel jsem oči a snažil se vzpamatovat. V hlavě mi hučelo a nemohl jsem pohnout. Ruce jsem měl zezadu svázané a pevně uvázané k opěradlu židle. Rozhlédl jsem se po místnosti. Přímo přede mnou na židli seděl se sklopenou hlavou Joe. Z pusy mu odkapávala krev, která mu na klíně tvořila malou loužičku. Po tom výprasku byl ještě furt mimo.
Byli jsme zavření v nějaké temné místnosti, vypadalo to, že kromě nás dvou tu už nikdo není. Nad našimi hlavami se přímo mezi mnou a Joem pohupovalo malé kulaté světlo, které na zemi tvořilo malé nažloutlé kolečko.
Za Joem se objevila silueta muže. Chvíli tam jen tak stál a kouřil doutník. Pak přistoupil blíž a podíval se na mě. Jeho bílé vlasy pod tím světlem nádherně zářily, takže jsem hned poznal, že je to zase Leo.
„Podívej se Vito, takhle to vůbec nemuselo skončit. Mohl ses toho ušetřit, stálo ti to za to? Vinci a pan Ču tě určitě rádi uvidí umírat za všechno, cos tady se svým kamarádem způsobil.“
Leo odešel a zavřel za sebou těžké kovové dveře.
„Hej! Hej, Joe! Prober se! … Joe!“ zkoušel jsem vzbudit Joea.
„Ahhhhh, V… Vito? Co tu sakra děláš?“ zeptal se Joe ztěžka.
„Myslel jsem, že tě zabili. Leo nás podrazil, Joe. Musíme se odsud nějak dostat. Vinci po nás jde, chce nás mrtvý.“
Útěk
Začal jsem zuřivě kroutit pouty ve snaze osvobodit se. Pro moje štěstí, nebyla židle už moc v dobrém stavu, a tak si mi podařilo vylomit prkno v opěradle a dostat se ze svých pout. Osvobodil jsem Joea a společně jsme se vydali ven z místnosti na tmavou chodbu. Potichu jsme postupovali koridorem tak, aby nás nikdo neviděl ani neslyšel. Zády k nám stál jeden z Vinciho kumpánů a k našemu potěšení byl otočený zády, bez toho aniž by jen mohl tušit, že se nám podařilo uniknout. Pevně jsem ho chytil za krk a svalil na zem. Začal jsem mu tlačit na krk, druhou rukou ho uchopil za bradu a zlomil mu vaz. Vzal jsem mu jeho pistoli a pokračoval s Joem dál chodbou, hledaje východ.
Dostali jsme se do místa, kde chodba zatáčela doprava. Opřel jsem o konec zdi a podíval se za roh. Stálo tam pět chlapů a mezi nimi Leo.
„Joe, teď ho konečně odprásknu.“
„Jdem jim nakopat zadky,“ Joe jakoby ožil a vytáhl z kalhot malý revolver.
„Ty fakt vždycky dokážeš překvapit, Joe.“
Suverénně jsem vykročil a zpoza rohu vypálil na Lea dvě rány. Minul jsem, jen tak tak jsem se stačil schovat zase zpátky za roh. Kulky začaly svištět kolem a omítka lítala všude okolo. V salvě jsem vypálil další kulky a zasáhl jednoho z nich do hlavy. Kulka mu proletěla hlavou a nechala za sebou jen krvavou skvrnu na zdi. Joe trefil dalšího z nich, zbytek i s Leem utekli.
„Dostaneme ty parchanty, dělej, Vito!“
„Hej, hej, Joe! Zadrž, nemá to smysl, mizíme pryč. Měli jsme vobrovský štěstí, že se nám z toho povedlo vyváznout.“
Musíme pryč
Vzhledem k tomu, že Spojené státy bojovaly v Korejské válce, rozhodli jsme se, že před pomstou rodiny Vinci raději utečeme mezi zákopy zabíjet Korejce. V co nejkratší době jsme narukovali k Americkému námořnictvu a vypluli bojovat do Jižní Koreje. Protože jsme jen tak tak vyvázli, raději budeme kličkovat mezi korejskými kulkami, než se nechat zmasakrovat od Vinciho chlapů. Předpokládám, že tady nás snad nikdo hledat nebude.
